Rutina i překvapení

Vítejte v hudebních masakrech! Často se ptáte na názor ohledně letošního udílení Slavíků. Protože jsem k tomu napsal komentář do prosincového Headlineru, schválně jsem počkal, až bude pár dní venku a nyní sem se souhlasem vydavatele dávám text v plném znění, aby si ho mohli přečíst i ostatní. Jen abyste nebyli zklamaní, jestli čekáte zase nějaký masakr. Pojďme na to.

Český Slavík je anketa, která je spoustě lidí mírně řečeno volná, ale zbytek ji prožívá intenzivně. Nabízí osvědčenou zábavu i důvod se rozčilovat, protože přesně odráží ten typ středního proudu, který tuzemská média točila roky nazpět a budou jej točit dál.

Letošní ročník jen potvrdil, že nabízí decentní vzrušení v rámci televizní zábavy a jako výpověď o aktuálním dění na širší hudební scéně moc nefunguje. Od toho ale máme jiné ceny a kdo tohle Slavíkům vyčítá, trochu jim křivdí. Ostatně, neměnnost většiny oceňovaných i vystupujících spíš potvrzuje setrvačnost pevné bubliny, která občas změní odstín, ale rok za rokem plynule letí vzduchem (éterem, vysíláním).
Glosování takové ankety naštěstí usnadňují okamžiky, které daný ročník odliší od ostatních. A i letos se jich pár našlo. Mluvilo se především o nominaci hudební skupiny Ortel. Nevyhráli, užili si svých patnáct minut slávy v přímém přenosu na Nově a můžou se vrátit k vlasteneckému burcování po maloměstských kulturácích, protože po hudební stránce jejich produkce zkrátka vyššího potenciálu nemá. Přítomnost Ortelu na ceremoniálu však utnula výčitky těch, kteří v Českém Slavíkovi vidí předvídatelnou soutěž, kde je vše dopředu nalinkováno. Je jedno, že zníte jako garážová kapela, stačí mít pevnou fanouškovskou základnu, která vás podpoří a ejhle, najednou sedíte ve Státní opeře a soupeříte s Kabáty a Kryštof.
Potěšila nová kategorie o nejstreamovanější skladbu českého internetu. Těžko říct, proč ze všech streamovacích kanálů mapuje jen Google Play, Spotify a Deezeer. Přesto jde o vítanou protiváhu k dlouhodobě nudné kategorii nejhranější písně rádia Impuls. Xindl X vyhrál zaslouženě za celkový počet tří a půl miliónu přehrání skladby V blbým věku. Jen na Youtube má však jeho singl stejně zhlédnutí, proč není do kategorie streamované hudby zařazen i tento portál?
Dlouhodobý vzestup můžeme sledovat u Objevu roku, kategorie, která z těch „hlavních“ má jako jediná potenciál zaujmout i lidi mimo tradiční slavičí diváckou obec. Bývaly časy, kdy se dalo rozhodovat akorát mezi přežvýkanými tvářemi z talentových soutěží, (tehdy) kinder punkem Koblížků nebo megarevivalem Legendy se vrací. Letošní trojice Elis, Voxel a Jelen jsou přeci jen trochu jinou šerží interpretů a v rámci rozlasového mainstreamu jim nálepka Objev roku sedne.
Jinak ale Český Slavík pokračoval v tom, co divákovi nabízí dlouhodobě, tedy mnohokrát viděnou zábavu pro víkendový prime time. Výsledky proletí novinami, prošumí na nejbližším posezení v hospodě a tím to hasne, protože skutečně zajímavé hudební ceny jsou teprve před námi. Karel Gott byl ale opět tak vtipný, že si divák za rok Slavíky s chutí zapne zase.

Tento a další články si můžete přečíst v prosincovém vydání časopisu Headliner. Zdarma ke stažení pro tablety a chytré telefony ve verzích pro iOs, Android a Windows 8.




Profíci v Roudnici

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Vzpomínáte si na Fénix rádio? Takový ten internetový kanál, který vysílá z domácího studia v Roudnici a moderují to maminy, co posluchačům říkají, že měly ke svačině housku a hostům dávají jako suvenýr malinké porcelánové slony pro štěstí. Otřesné provedení a zoufalý program nabízející prázdné rozhovory s Jarkem Šimkem a Jiřinou Annou Jandovou. Šlo to jakž takž omluvit, ne všichni jsou mediálně zdatní a když chcete dělat v Roudnici rádio a máte do týmu k dispozici akorát sousedky, tak se vlastně dá takové snaze i fandit. Jenže s jídlem roste chuť a ředitel Fénix rádia, pan Luboš Zemanec, ze sebe začal dělat něco víc. O hodně víc. Producent, režísér, ale především profesionál.

Využiju práva nechat zdroj v tajnosti, nicméně mám kopii korespondence, kterou pan Zemanec vedl s jednou osobou ohledně natáčení klipu. Sám dotyčné vyhledává a kontaktuje, na úvod se pochlubí, že jako majitel Fénix rádia má spoustu kontaktů (ale no tak, Luboši…) a může jich využít pro tvorbu videa. Pak přejde ke konkrétní představě, kde by se natáčelo, slíbí, že součástí balíčku je i rok hraní dané skladby na Fénix rádiu (ale no tak, Luboši!) a závěrem dodá, že cena by vyšla na 15 000 Kč. Nejnovější klip, který pan Zemanec vytvořil, je venku týden a vypadá takhle:

 

Je nehorázná drzost účtovat si za takovou práci výše zmíněnou částku. Provedení klipu se skutečný profesionál vysměje, i kdyby to mělo být zdarma. Fénix vůbec boduje, v dalším klipu je zpěvačka, kterou blbě namířená kamera zabírá do půl čela, perla je třeba i singl Hany Lounové, kde se obrazový doprovod snaží vyvolat erotické dusno tím, že jde kovbojka do čajovny na víno a potká tam diskofešáka. Roudnice bude svérázný kraj, kde život asi vymýšlí takové situace.

 

Zpátky k panu Zemancovi. V dalším emailu potvrdí natáčení, kde už rovnou seká údaje jak Baťa cvičky. Kdy, kde, kdo půjčí kostýmy, v kolik přijet, co mít na sobě, co si vzít sebou a tak dále. Stanoví termín, kdy bude klip dokončen (a skladbu začne hrát Fénix rádio, aby byl hrdý umělec opět o krok blíže svému snu) a dodá, že součástí balíčku je i jedno dvd s potiskem. Konec emailu korunuje tvrzením, že se obě strany dohodly bez smlouvy, ale zároveň tento email zavazuje ke zpracování a dodržení výše dohodnutých podmínek. Luboši, Luboši, zavazovat si někoho jedním emailem?

A pak přišel třetí email, kde se pan Zemanec omlouvá za opožděnou odpověď. Má toho prý hodně, „protože si ho objednávají“, ale do toho je přece ještě majitelem rádia, to víte. Dodá, že má realizaci klipu už promyšlenou, že je profík, který jde na plac na 100% připravený a pak už si do ničeho nenechá kecat, ale teď, jestli máte ještě nějaké nápady ke klipu, tak mi je pošlete a já si z toho to dobré možná vezmu. Takže vy zaplatíte 15 000 Kč, za což je jeho veličenstvo pan režisér z Roudnice ochoten si vás vyslechnout a možná sezná, že z té záplavy vašich slov mohlo být i něco dobrého. Ale no tak, Luboši…

Řeknu vám, bylo to mrazivé čtení, tyhle emaily. Domácí rádio nabralo okamžitě úplně jiný nádech, protože se nadšenecký majitel proměnil v cynického fušera, který tahá peníze z po zpívání toužících lidí. Ti se pak stávají vlastně jen takovými bambuly, protože nemají nejmenší představu o řemeslu, ze všech produkčních společností v republice si vyberou zrovna pana Luboše Zemance a dají mu své peníze. Vždyť se jim v emailu představil jako profík a já mám, mámo, pocit, že takhle nějak se ty videoklipy budou natáčet i v Praze, ale tam za to chtějí určitě víc.

Připomíná mi to trochu knižní nakladatelství z Ecova Foucaultova kyvadla. Tam taky nejprve kontaktují spisovatele, kde jim říkají, jací jsou skvělí, vydají jim knihu velkým nákladem….který pak skoro celý odprodají akorát naivnímu autorovi, protože to nikdo jiný nečte. Standu Čermáka taky moc lidí nechce poslouchat, ale Fénix mu rád píchne, stačí si zaplatit.




Když podvádí muzikant, část X. aneb Luboš jde do světa

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dnes pokračujeme ve smutném seriálu o podvodech, lžích, přifukování proma a podobných prohřešcích, na které se bohužel někteří muzikanti spoléhají podezřele často. Podíváme se na jednoho kluka z Plzně, který si plní svůj sen o tom, že bude DJ. No, plní si sen, dá se to tak vůbec nazvat? Ale nepředbíhejme.

Vlastním jménem Luboš Bělohradský pochází z Plzně a je mu pětadvacet. Na svém webu se chlubí…a víte co? Přečtěte si to sami, ta biografie stojí za to. Kromě vaty tam vyčteme i pár důležitých informací, například že hraje všude po světě. Je škoda, že až pár fotek z Portugalska, kam se mohl podívat klidně v rámci erasmu a ne proto, že by si ho tam tak často zvali, už moc důkazů, že hrál támhle či onde nenajdeme. Ale pořád to berme s rezervou, třeba jenom málo fotí, resp. rád fotí evidentně sám sebe, ale návštěvnost svých akcí se mu dokumentovat nechce. Jako jo, na webu je docela dost galerií z českých diskoték, ale to dojem světáctví moc nevzbudí, že ano.

Abych zbytečně nekroužil kolem jádra věci, vzpomínáte si na Ondraye? Na toho kluka s vylhaným promem, co si nechal nahánět čísla skrze roboty a ještě na jejich umělé komentáře na Youtube hrdě odpovídal? Inu, Luppi je stejný případ. Jeho FB stránky mají už skoro 30 000 lajků, což je na českého interpreta slušné číslo, tuplem pro neznámého dýdžeje z plzeňských diskoték. Ale! Podle statistiky společnosti Socialbakers je nejvíc fanoušků z Turecka, následuje Brazílie, USA a Pákistán(!), Česko je na pátem místě s počtem 519 lajků, což je pouhých 1.8% všech fanoušků na FB. A jakkoliv se Luppi snaží budit dojem hvězdy hraním v Portugalsku, tahle země je na tom statisticky ještě níž. To už i ta Mista, která jela falešná čísla ve velkém, má tu reálnou skupinu fanoušků větší. Plus k tomu všemu patří samozřejmě trapné vedlejší efekty jako ten, že Luppiho FB během jedné noci z 13. na 14. srpna lajklo hezkých pět tisíc lidí.

Těžko říct, co si od toho Luboš Bělohradský slibuje. Stojí to peníze, reálné peníze, které někomu odevzdá výměnou za nereálné fanoušky. Tohle už není ani stavění Potěmkinovy vesnice, to je prostě kupování mrtvých duší. FB stránka, kde je jen pár procent skutečných fanoušků, připomíná opuštěné důlní městečko uprostřed nevadské pouště, kde se jen chomáče slámy prohání prázdnými ulicemi a vítr občas rozhoupe rezavý vývěsní štít nad hokynářstvím. Luppi si neplní svůj sen, Luppi si takhle prostě lže do kapsy. Ba co víc, lže i svému okolí, fanouškům a především promotérům a kolegům z branže. Takhle se to prostě nesmí dělat.

A nakonec jedna poznámka. Pobavila mě pasáž ze životopisu, kde Luppi uvádí: „Plán pro blízkou budoucnost je býti známým a uznávaným hudebníkem ve světě.“ Nevím, co si představuje pod pojmem blízká budoucnost, ale makat na sobě a prorazit do světa zabere mnooohem delší dobu, tak abys nebyl zklamanej, hochu.




Dozvuky posledního dílu

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Když jsme si na konci června dali s pořadem na Streamu pauzu, netušil jsem, jaké reakce závěr vyvolá. Pokud to někomu uniklo, zde si to může zpětně pročíst. A je nesmírně fascinující, jak určitá skupina lidí (rozuměj uražený interpret a jeho fanoušci) nejen reaguje, ale jak mylně si vykládá poměrně jasně vyřčené myšlenky.

Na začátku všeho byl díl věnovaný městským slavnostem, kde jsem řekl názor, že radnice místo toho, aby podporovaly mladé kapely a například alternativní kluby a spolky a prostory, jejichž program může ve výsledku mít ohromný dopad na kulturu v regionu, raději jdou na jistotu a pozvou si na náměstí interprety, kteří nás strašili už kdysi v normalizačních estrádách. To je ve zkratce celá myšlenka, které jsme ten díl věnovali a kterou jsme taky chtěli dostat mezi lidi.

A pak už to jelo. Zpěvák samozvané legendy (nekecám, fakt si to napsali na web) Turba mi vyhrožoval pěstí mezi oči a zeptal se mě, co jsem na rozdíl od nich dal české kultuře. Situace se hrotila dál, fanoušci začali ječet, jak si můžu dovolit urážet  (co? kde jsem urážel?) někoho, kdo toho tolik dokázal, dokonce padly argumenty typu „pětadvacet let po revoluci nám chce zase někdo zakazovat poslouchat oblíbenou muziku,“ to teda nevim, jak je tohle mohlo napadnout. No a kruh se zase uzavřel díky zpěvákovi, který mě, asi posilněn o podpůrné komentáře fanoušků, rovnou přirovnal k Hitlerovi.

Aby bylo jasno, nic si z toho nedělám. Opravdu, že mi chce někdo rozbít ciferník a srovnává mě s Hitlerem, to spíš svědčí o jisté prostoduchosti dotyčného než o tom, že jsem něco udělal špatně. Ale je fascinující, kolik bahna jsou lidi schopní vyplodit na základě nepochopené myšlenky ohledně kulturního rozpočtu radnic, za kterou logicky i nadále stojím a považuji ji za správnou. Jestli mi něco Hudební masakry daly jakoby mimochodem, tak je to kvantum studijního materiálu co se psychologie týče. Tyto reakce o našem vkusu a přístupu k hudbě vypovídají dokonce víc než to, jaké desky jsou u nás nejprodávanější nebo co se točí v rádiích.

A navíc mám v hlavě ještě jednu věc. Zas a znova mě překvapuje ta logika argumentu typu: „A cos dokázal ty?“ Já kdybych měl na kritiku mé práce reagovat slovy: „A kolik článků jsi napsal“ nebo „nejdřív natoč svůj pořad, pak tě začnu brát vážně“, tak bych přece vypadal jako kolosální idiot. Nebo ne? Ach, ty internety…




Laťka směrem dolů opět posunuta

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Marie Pojkarová je takový evergreen. Jestli někdo na české scéně symbolizuje masakrózní hudbu, je to právě ona. Vydává desky, točí klipy, má zastupující agenturu, zkrátka ideální model. Její duet s Bohušem Matušem byl neuvěřitelný. Lidé kroutili hlavou nad faktem, že něco takového skutečně vzniklo a poprávu si za to vysloužila Zlatého Davida. Jenže pozor. Marie Pojkarová to dokázala a posunula hranici bizarnosti zas o kousek dál. Nemá cenu cokoliv říkat předem, posuďte sami.

Já se pokusím to nějak shrnout, protože si nejsem jistý, jestli jsem děj pochopil. Marie Pojkarová jde po ulici, potká ji Roman Skamene, dá jí bižu a kytku, ona jemu na oplátku podepsanou fotku a zároveň se nechá sbalit. Sedají do starého Volva, ale pan Skamene se s ní hned tak rozhádá, že paní Pojkarová uteče do azylové chaloupky pana Macury. Tam se jí snaží pan Skamene udobřit tím, že jí v mikrovlnce ohřeje koláčky. Konec. Jako…cože?

Že Skamene hraje v divných klipech, to už víme, viz Patrik Fox. Angažování fatálního řešiče a kovboje ze satelitu Zdeňka Macury je mi však záhadou. Snažil jsem se mu vyhýbat, nevěnovat čas někomu, kdo…komu vlastně? Co je zač? Jediný článek, který jsem o něm za poslední rok četl, byl psychologický rozbor J.X.Doležala, jinak nic. A on si mě stejně našel. Mimochodem, ten chlapík je robot, jak jinak si vysvětlit čas 1:18 a jeho dalekohledé vidění, ačkoliv dalekohled nemá? V tom klipu je víc divných věcí. Předně v něm hraje cena za Zlatého Davida. Je tu záhadný taxík, ze kterého vystupují jen a pouze zmlácené a ubrečené ženy. Pane Macuro, nechtěl byste proklepnout toho taxikáře? Nechtěl, Konáši, jsem příliš busy rozdáváním plyšových medvídků! Pak tu máme středobod světa v podobě azylové chaloupky. Je to trochu jako Cranachova Fontána mládí, vleze do ní strhaná žena a vyleze krasavice plná elánu. Asi si holky ohřály koláče v mikrovlnce. A vůbec, kašlu na to. Už jsem tomu bulvárnímu komediantovi věnoval dostatek prostoru, je čas to utnout.

Tohle je, co se klipu týče, ta nejdivnější věc, jakou jsem kdy viděl. Nechme se překvapit, zda to Marie Pojkarová překoná. Že to umí, dokázala už několikrát. A smutný fakt nakonec – natočení tohoto klipu mělo vlastního partnera, který to zacáloval. Ano, to je ta taxislužba, na jejímž konci není spokojený zákazník v cíli, ale rozbitá žena v chaloupce Zdeňka Macury.




Stránka 1/67     1 2 3 4 5 ... 67