Hudební masakry

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Máme tu jednu žhavou novinku, klip, který vyšel teprve včera. Dappro je osmnáctiletý kluk z Jablonce nad Nisou, podle svých slov se věnoval rapu už ve dvanácti. Tehdy si říkal BIG-D3E a střídal jednu crew za druhou. Vždycky někam přišel, začali pracovat na skladbách a bum ho, najednou rozchod. A tak se ve čtrnácti rozhodl pro sólovou dráhu, přejmenoval se na Dappro a ačkoliv už tehdy prý začal dělat na debutové desce, až Noc nekončí je podle vydavatele jeho první singl a odrazový můstek do světa hudby. Zašlo to tak daleko, že když vydavatelství na Facebooku vypouštělo klip do světa, uvedlo ho slovy: „Každý jednou začínal, každý jednou chyboval a každý si chce splnit sen!“ Takhle se promo opravdu nedělá.

Royal Production je vůbec zvláštní vydavatelství. Téměř kdokoliv, s kým spolupracují, už se na masakrech objevil. Sharkass, Pat Crycheer, Mirage Music…Evidentně na těchto rádoby interpretech jde postavit byznys, ale co nechápu, jsou jejich webovky. Píší tam, že vydali tisíce(!) CD a DVD, ačkoliv při troše hledání narazíme jen na podivnou kompilaci hudby do obchoďáků a výtahů, kterou vydali na cédéčku pro všechny spořílky, co nechtějí za hudební produkci platit autorům tantiémy. Tady něco smrdí, vydavatelství s tisíci deskami na kontě by mělo jiný web, jiný koncept, pod sebou úplně jiné interprety a především by o něm všichni věděli. Což se o Royal Production opravdu říct nedá. Pojďme na věc.

Už od prvních tónů je jasný záměr propojit diskošku (taneční hudba je přecijen pro tohohle dost vznešené označení) s rapem. Je to trendy, rádia i kluby to protáčí pořád, tak proč to nezkusit taky? Problém je, že Noc nekončí zní pouze jako špatná kopírka. Snaha svézt se na singlech nikoliv třeba Pitbulla a Jennifer Lopez, to bychom mířili zbytečně vysoko, ale Abdeho, Dena a Sharloty, které jsem v masakrech rozebral taky, ovšem proti tomuhle je to pořád vyšší level. Klasika, Dappro s Lindou (jedna ze zpěvaček Mirage Music mající slušně řečeno značné rezervy) pějí o tom, jak si chtějí užít společný večer, mejdan, pitka i snaha o vykreslení erotického dusna by byla. Uniká mi, proč Dappro míchá slang se spisovnou češtinou, když jedním dechem vyplivne „co je hříšné a nespoutané / budeš můj vojeb,“ tak to prostě vypadá blbě. Spisovné tvary se dneska používají snad už jenom v libretech muzikálů. Zase tu máme primitivní berličku v podobě opakování slovesných tvarů a tvarů přídavných jmen, slogan refrénu „noc nekončí, my chceme pít / zpívat, tančit, bavit se a prostě jen žít“ táhne skladbu někam hodně hluboko do podprůměru a staví Dappra na stejnou úroveň s nedávným masakrem od Mr. Vee a P.O.R.T.Yho. To už i Verona má lepší texty.

Reklamu před klipem ani product placement v něm už v dnešní době asi nemá cenu zmiňovat, někdo to natáčení platit musí a obzvlášť v Royal Production jsou na tohle experti, viz právě videa Abdeho a Dena. Kapitolou samou pro sebe je pak angažování Lindy, potažmo Mirage Music. Ne že bych se nerad díval na ženy, naopak, ale šestnáctka olizující hrdlo lahve, to už je dost hraniční záležitost. Když se tam pak těch šestnáctek ve spodním prádle kroutí na posteli několik a do toho mi osmnáctiletý klučina s křivou hubou vykládá, jak si tu divočinu hrozně dává, tak to už je vyloženě k smíchu (v komentářích Dappra brání tím, že klip je přece díky pointě myšlen ironicky, ale jaksi zapomínají, že na vyznění textu to nemění zhola nic). Zároveň to dost definuje cílovku celého vydavatelství Royal Production, protože tohle je v podstatě muzika pro děti s jen velmi malou šancí oslovit kohokoliv nad hranicí, kdy se člověk třepe, aby se ho v hospodě nezeptali na občanku. Uznat musíme jednu věc, manažer Lozanov šel trochu nahoru, stačí se podívat, co dělal s Mirage Music před rokem a půl. Postavit ovšem hudební label na masakrózních muzikantech, na to už musí být člověk buď totální střelec nebo naopak velice vypočítavý a pružný obchodník. Bude zajímavé sledovat práci pana Lozanova dál.

P.S. Dappro má ve spřízněných interpretech na Bandzone i Řezníka. Ten se zasměje, až tohle uvidí.

EDIT: Karel IV. mě na Facebooku upozornil na Flo Ridův (jak se vlastně skloňuje?) singl Good Feeling. Podobnost čístě náhodná? Spíš velmi podezřelá…

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Dnešní článek bude dost specifický, neboť se vrátíme k některým interpretům, kteří se na blogu mihli. A hlavně – vydáme se s nimi do světa! Moc se o tom neví, ale my totiž docela často vyvážíme naše zpěváky do Evropy. No, spíš teda hlavně na východ, kde tahle muzika stále má své místo.

Předem článku musím říct, že Petr Dvořák patří mezi tu úzkou skupinu interpretů, kteří, ačkoliv se objevili na masakrech, kritiku přijali, myslí si o tom své, ale především jsou se mnou v kontaktu. O těch východoevropských soutěžích bych napsal tak i tak, ale právě díky Petrovi, který byl ochotný si o tom povídat, ačkoliv věděl, kam to půjde, mám v některých věcech o dost víc jasno. Tolik úvodem, teď už půjdu k věci.

Ve zkratce – ve východní Evropě se pořádají estrádní soutěže pro zpěváky z cizích zemí. Dokonce se tváří jako jakési mistrovství, vítězové dostanou někdy diplom, někdy medaili, ale hlavně vystoupí v ruské, běloruské, ukrajinské (a tak dále) televizi. Užijí si svých patnáct minut slávy a když už náhodou vyhrají, stejně to u nás nikoho nebude zajímat. A přesně tohle se stalo v dubnu, kdy se Petr Dvořák v duu s Helenkou Hamplovou rozhodl vyrazit na soutěž v Petrohradu. Jelo jich víc, přidala se i Klára Kolomazníková (ex-Holki), Jarek Šimek, Genny Ciatti, samozřejmě nechyběli ani domestikovaní Italové Andrea Andrei a Davide Mattioli. Pokud vás napadají fóry na téma, že jedno jméno lepší než druhé a vrána k vráně sedá, je třeba si naprosto vážně uvědomit, že tato skupina opravdu jela reprezentovat kamsi Českou republiku. V praxi to vypadalo takhle:

Toto je skutečně hudba, která Petra živí. Je realista, hraje pro zábavu to, co lidi chtějí slyšet a umí přiznat, že to, co dělá, není žádné umění. I když se stejně jako já chytáte za hlavu, jak může někdo předělat do stupidní diskošky normalizační popinu a mít ještě tu drzost vyvážet to jako hudbu do zahraničí, berme taky v potaz, že Petr s Helenkou s tímhle skutečně uspěli a přivezli si bronzovou medaili. Kolem a kolem vzato se nám takové soutěže můžou jevit jako Eurovize pro chudé a nebudeme daleko od pravdy. Petr sice říkal, že tu show sledují dvě miliardy lidí po celém světě, pokud tomu chce věřit, nechme ho v tom, ale myslím si, že pořad s takovou sledovaností by měl rozhodně jinou scénu. Tohle totiž připomíná stužkovou v Jirčanech.

Nejdůležitější je jiná věc. Po návratu do Čech se snažil z úspěchu něco vytěžit a začal spamovat (sorry, Petře, ale vidět to desetkrát týdně na své FB zdi je prostě spam) v tom duchu, že česká pěvecká reprezentace(!) přivezla bronz z mistrovství světa(!!!). Ačkoliv na to některá média slyšela, bulvár sáhne po kdejaké ptákovině, jde o naprostý blábol. Je to především televizní estráda, kam se na vlastní náklady soutěžící dopraví (Petr s Helenkou mají sponzora v podobě bowlingové herny, v Pardubicích ke slávě evidentně stačí málo: „Luka Bowling – bar, kam chodí na pivo i Petr Dvořák!“). Zazpívá si v televizi před údajně odbornou porotou, dostane diplom a může se vrátit do Česka. Tečka. Je to hra. Porota, kde sedí Jarek Šimek, je hra. Soutěž, kam se někdo s vážnou tváří hlásí s do diskošky hozenou znělkou normalizačního seriálu Sanitka, je hra. Festival, na který jede Klára Kolomazníková a má přes ramena hozenou českou vlajku, jakože reprezentuje, to je už hodně blbá hra naprosto mimo realitu. Není se čemu divit, že česká média o něčem takovém nepíšou. Je to stejné, jako chtít po italských médiích, aby referovala, že v České televizi při předávání ankety Fotbalista roku vystoupil Drupi.

A přesto jde o reálnou situaci, s níž se musíme smířit. Kulturní export, který vyvážíme do zahraničí. Hleď, světe, tohle jsme my, naše pisničky, naše umění. Vizitka nic moc, že?

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Naše hudební scéna má mnoho podob, stejně tak její odvrácená tvář. A tak ty největší masakry možná slyšíme v rádiích nebo na Šlágr TV, ale nesmíme zapomínat, že jde o velké ryby. Český hudební rybníček je ale po okraj plný malých čudel a pulců, kteří pod hlavičkou lidové zábavy brousí po oblastech českých a rozdávají radost a smích.

Poproci je skupina z Hradce Králové a na jejich stránkách se dočteme, teď cituji: „Poproci vznikli ze členů známých hradeckých kapel (Veteráni, Kapky, Hrobaři, TO Mirka Mužíka).“ Těžko říct, čím byly tyto kapely známé kromě toho, že to o nich říkají jejich bývalí členové, ale do análů české hudby se rozhodně nijak nezapsaly. Mirek Mužík bude asi nějaká hradecká stár, když se po něm jmenuje kapela. A jestli je to ten z Votchi, tak mu pánové dělají super reklamu. Poproci podle svých slov hrají všechno možné, od Kábátů přes Olympic až po Michala Davida. V repertoáru mají taky něco od kapely Walda Band, znáte je někdo? Vždycky mě baví ty zábavovky, co hrajou něčí muziku a ani neví, jak se původní interpret jmenuje. Napsat si to blbě na web už je ale další level. Pojďme na věc.

Nemá cenu se nějakým způsobem Poprokům smát nebo je rozmazávat, jak jsou špatní. Nebylo by to vůči nim fér, protože jsou to evidentně pánové, které baví hrát, ale prostě se zasekli někde v hodně neumětelských začátcích. Důvod, proč je nakonec do masakrů dávám, je ten, že tohle jsme my. Náš vkus, naše představa o zábavě, kam vezmeme holku na rande, kamarády na pitku, rodiče do společnosti, děti na vyblbnutí. Poproci hrají docela dost a lidi na ně chodí. Já nevim, jak vy, ale já dát stovku za vstup někam na koupaliště a pak mi tam pod pergolou začne hrát tohle, tak se zvednu a odejdu. Zaráží mě přítomnost o generaci mladšího bubeníka. Místo toho, aby ve zkušebně s klukama mydlil bigboš, tak se raději dá do spolku s poněkud komickými strejci a hraje s nimi naprosto otřesným způsobem Mandrage. Možnosti jsou dvě – buď je to dobrá brigáda nebo ho nikam jinam nevzali, jiné vysvětlení mě nenapadá.

O Mandrage si můžeme myslet cokoliv, ale jedno jim nelze upřít – umí složit hit. Hledá se žena, Františkovy Lázně, to jsou dnes stálice v repertoáru desítek tancovačkových kapel. Na druhou stranu, když pak přijdou Poproci a takovým otřesným způsobem přehrají Šrouby a matice, je najednou vidět, jak prostoduchá píseň to je. Ale lidi na to stejně půjdou, ať už uslyší dobře zahraný originál nebo hodně špatný cover. Poproci jsou prostě archetypální příklad jedné podoby českého muzikantského řemesla. I tohle u nás projde.

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Miroslav Martin a Drahomíra Masaryková se už jednou v našem nekonečném seriálu objevili. A protože to s muzikou myslí smrtelně vážně, schytal jsem z jejich strany obrovský flame, kde jsem byl klasicky označen za ubohou nulu, která jim závidí talent a úspěch a slávu a co já vím, co ještě. Fakt, na FB masakrů se tím pár čtenářů celkem slušně bavilo, než to paní Drahomíra smazala. Taky mě nahlásili za nevhodné chování a šíření závadného obsahu. Stále jsem tady a o těch dvou si myslím své. Dokonce mi jich bylo tak trochu líto. Ale po vydání jejich posledního singlu, který dopředu sami nazývají letním hitem, jsem se rozhodl k Miroslavovi a Drahomíře ještě jednou vrátit. Pojďme si nejdřív poslechnout písničku. Nelze vložit video, neboť tu možnost sami zablokovali. Tak aspoň takhle odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=4jPKmPuD4SE

Nechci to komentovat, protože o tom prostě nic dobrého říct nejde a jak jsem psal výše, na to je mi těch lidí líto. Důležité je ovšem sdělení, které ke klipu připojili a kvůli kterému jsem se rozhodl dát je znovu na masakry. Říkají totiž (cituji): „Miroslav Martin a Drahomíra Masaryková RUKY NAD HLAVOU 2013 / Ospavedlňujeme sa hudobnému štúdiu J&P MASTERS STUDIO za zverejnenie jej mena v klipe.Lebo sme spolupracovali so štúdiom s takým istým názvom.Za logom menovanej firmy ktoré sa objavuje vo videoklipe nenesieme právne následky.Nakoľko chyba nenastala s našej strany.Za pochopenie Dakujeme : Miroslav Martin a Drahomíra Masaryková“ Takový drzý blábol jsem snad ještě nikdy v životě neslyšel. Právní následky za zneužití loga J&P Masters Studia samozřejmě nesou nejen oni, protože si to nahráli na svůj oficiální profil, ale i (podle mě fiktivní) studio stejného názvu, kde písnička vznikla. Zdá se, že jde o doma natočenou slátaninu, které chtěli dodat nějaký punc jakéhosi regionálního věhlasu, tak si vymysleli povídačku o nahrávání ve studiu. Vzhledem k tomu, že tím krmí veřejnost a naprosto vážně hledají spolupracovníky pro další práci s tímto materiálem, vidíme zde krásný případ takové té logiky typu: „Budem dělat, že to není naše chyba a třeba to projde.“ Prohlásit totiž s naprosto vážnou tváří: „Omlouváme se za zneužití, ale neneseme za to právní zodpovědnost,“ je totiž taková drzost, že to prostě nejde odpustit ani těmto dvěma lidem. Tuplem když si sami zakážou možnost sdílení pro ostatní. Tohle se prostě, Miroslave a Drahomíro, nedělá. V podstatě si lhaním (i kradením loga) přifukují vlastní promo a jen kvůli tomu, že pořádně neví, co dělají, jsem z tohoto článku neudělal další díl seriálu Když podvádí muzikant.

Nechci být nijak hanlivý, ale co si budeme povídat, Miroslav Martin a Drahomíra Masaryková zkrátka patří mezi tu skupinu interpretů, kteří mají po hudební stránce o kolečko méně. Nejsou schopni tolik důležitého sledování a vstřebávání aktuálního dění v muzice ani střízlivého pohledu na svou vlastní tvorbu. Když přijde ohlas veřejnosti, nedokáží si přiznat, že není dán kvalitou, ale naopak nekvalitou jejich produkce. My přece musíme být dobří, jinak by na nás lidi nekoukali! Díky překvapivé pozornosti se uzavřou do najednou vzniklé bubliny své vyfabulované slávy, ze které komunikují jen v duchu: „Ahoj fanoušci, máme pro vás…“

Nelze se divit, že pak dochází k takovému trapasu, jako zneužívání autorských práv nebo jména nějakého studia. Interpret, který není schopný pochopit odezvu vlastní tvorby a poznat, zda se mu lidé smějí či tleskají, bude těžko schopen pochopit byť jen základní pravidla toho, na jakých základech je veřejná produkce či práce s autorským materiálem postavena. Ovšem pozor, stále platí, že neznalost neomlouvá, takže se Miroslav s Drahomírou můžou ještě divit, pokud se studio ozve. Horší je, že když to takovým lidem budete chtít vy nebo já vysvětlit, v dobrém úmyslu naznačit, že něco dělají špatně, většinou pro ně budeme akorát banda zlých a závistivých nul.

Vítejte u dalšího dílu hudebních masakrů! Původně jsem to chtěl nechat plavat a vůbec ten singl nekomentovat, protože bych se akorát opakoval. Nicméně poslední dobou (i v souvislosti s písní Zombie) přišla na Lucii Vondráčkovou s někým párkrát řeč a já si uvědomil, že po vydání předchozího článku zůstalo viset pár věcí ve vzduchu, které tam nemají co dělat.

Jestli mi něco hudební masakry skutečně daly, tak poznání, jak popudlivě, vztahovačně a agresivně nikoliv interpreti, ale jejich fanoušci reagují. Dlouho vedli bačkoráři pod článkem o Šlágr TV, ale když jsem asi před čtvrt rokem psal o Lucii Vondráčkové, její sluníčkový fanklub předčil naprosto všechno a hysterická reakce šla úplně proti pointě článku, často jsem pochyboval, zda ho vůbec četli. Ale já jim to nevyčítám, chybný výklad má počátek někde jinde. Pojďme si nejdřív pustit klip.

Má to cenu komentovat? Lucie Vondráčková coby snaživá a (byť se mnou dost čtenářů v tomto nesouhlasí) schopná interpretka prostě tradičně vázne na repertoáru. Jsem zvědavý, jak dlouho jí tenhle rozjuchaný taneční pop vydrží. Pokud bude i za deset let zpívat podobné písničky, riskuje, že ji potká stejný osud jako Heidi Janků, která tak dlouho zpívala o čančání se na zábavu, až se z toho stala hymna českých travesti shows. Co tu máme dál? Tradiční klišé v podobě opakování slovesných tvarů a tvarů přídavných jmen. „Žádný další milování znát“ je co za patvar? Klip o ničem, ale vypíchnul bych kapelu a především kytaristu, protože na to hraje hůř než Lábus v Mimikrách. Píseň určitou hitovost (myšleno v rámci české diskošky, dál fakt ne) skutečně má, což nic nemění na tom, že je to pořád na jedno brdo a nikdo kromě fanoušků nad tím pravděpodobně ani nepozvedne obočí. Tím se dostávám oslím můstkem opět k její cílovce a především bulváru coby hlavnímu informačnímu kanálu podobných interpretů. Na posledním článku o Lucii Vondráčkové bylo krásně vidět, jak totiž pracuje a jak snadno v lidech vzbuzuje falešné emoce a domněnky.

Ve zkratce můj článek vyjadřoval myšlenku, že by Lucii Vondráčkové pomohlo, kdyby začala spolupracovat s autory stejného věku a najela na repertoár odpovídající dospělé interpretce. Bulvár jako kdyby z toho měl škodolibou radost a hned se jal vydávat články, ve kterých si tuto myšlenku přežvýkal po svém. „Lucie Vondráčková pod palbou hudební kritiky!“ To je pro zpěvačku první podpásovka, protože tohle je blog vyjadřující názor jednoho kluka a v žádném případě není hlasem hudební kritiky, ani nemůže být, neboť mapuje tu část hudební scény, ke které se kritici často odmítají vyjadřovat. Na to už se čtenář bulváru neptá, vidí titulek a pic ho, kritici jsou na naši Lucku oškliví!

Bulvár šel ale ještě dál a údajnou výtku hudební kritiky formoval tak, že je Lucie Vondráčková stará. To je druhá podpásovka, neboť umělec není nikdy stár, Tina Turner už je babička a jak jí to, panečku, hopsá. Navíc bych si nikdy nedovolil takovou blbost napsat, protože je to hrubost a s muzikou nemá nic společného. Jenže na to už se čtenář bulváru taky neptá, vidí titulek a bum ho, tady pan kritik nic lepšího nemá, tak naši fešandu uráží, že je stará.

Těch článků v podobném znění vyšlo tolik, až mi bylo Lucie Vondráčkové líto. Přes to přese všechno, co si o jejím repertoáru myslím, si podle mě nezaslouží, aby bulvár čekal na každou negativní poznámku a pak to hned rozmazával. Oni to ale udělali chytře a z komára (jeden článek na blogu) udělali velblouda (tucet článků o tom, že je stará a pod palbou kritiky) takovým způsobem, že negativní reakce fanoušků jsem na sebe natáhl pouze já coby autor Hudebních masakrů za něco, co jsem nenapsal. Chtěli čtenáře nakrmit tak, aby jim zároveň Lucie Vondráčková byla ochotná i nadále poskytnout rozhovor či pozvat na focení.

Končím, ten článek je dlouhý a už vím, jak jste unudění. Řekl jsem, co jsem říct chtěl a bulvární novináře pro příště prosím, že jestli chtějí dál s masakrózním materiálem takhle trapně pracovat, tak ať mě raději necitují. Díky.

Jo a ta hra na emoce a stádovitost fanoušků se povedla na výbornou. Ještě dlouho mi chodily mejly a reakce, co jsem to za hajzla a jaký to mám s Luckou problém, co jí závidím, když jsem napsal všechny ty hanlivé články do bulváru. Nevěděl jsem, jestli se tomu smát, protože takovou reakci nevymyslíte, to se prostě musí stát. Ti lidé jsou vážně tak hloupí, že se ani nepodívají na jméno autora článku. Tak hlavně, že se jim líbí „ať je jak vítrrr-r-rr-rrr!“

Kdo by si chtěl připomenout tu sluníčkovou bombardaci, přeju příjemnou zábavu: http://www.hudebnimasakry.cz/lucie-vondrackova-co-s-tou-touhou/